Jiří Konvrzek
Někdy počátkem sedmdesátých let jsme se s Jiřím Dědečkem stali víceméně náhodně porotci jakési soutěže písničkářů v Krnově. Už nevím, kdo tehdy vyhrál, ale muž, jehož jsme s nadšením prosadili na třetí místo, mi učaroval. Neuměl tehdy vyslovovat ani hlásku „l“ ani „r“, ale rozhodně to nevadilo, spíš to upoutávalo pozornost, podobně jako jeho neuvěřitelná hra na několik nástrojů najednou – podomácku vyrobenou kytaru s dvěma krky, foukací harmoniku, řetězy na nohou, buben... Od té doby Jiří Konvrzek svou hru ještě zdokonalil, získal na dynamičnosti a razanci, naučil se o něco lépe artikulovat a natočil několik desek. Nic z jeho někdejšího kouzla se naštěstí nevytratilo, dokáže rozparádit všechny možné druhy publika, od trochu upjatých posluchačů festivalu šansonů, přes rockery, folkaře či alternativce všeho druhu až po trochu nesoustředěné pivaře v nočních putykách. Svými texty navazuje na drsnější odrůdu české lidové, kabaretní či folkové písně, ale když vystupuje či nahrává se svou kapelou Třetí zuby, jsou tu najednou cítit Pogues, koktejl Irska a punku. „Zabili jsme radiátor, tekla z něho horká krev“ nebo „Na ulici ležely játra“ jsou opravdu jímavé songy, které mi odjakživa připomínaly pražské lidovky typu: „Škrunda už je nebožtíkem, škrábali ho pod pupíkem, on se ani neušklíb...“ Písničky a projev Jiřího Konvrzka patří k tomu nejzábavnějšímu, co se dá na naší scéně potkat. Jeho rafinovaně vystavěné komické kreace jsou místy namíchané s různými chutěmi smutků a existenciálních nejistot, Jiří si s nimi dokáže dlouho na pódiu pohrávat a přítomní slzí smíchy. S nadsázkou a rád říkám, že je to Mr. Bean české písňové scény, ale nejde tu o žádnou kopii, Jiří Konvrzek je skutečný a nenapodobitelný originál... Jan Burian
